Píšete si týdny a nikdo nenavrhne sraz. Jak se dostat z chatu na první rande

Každý večer si říká, že by mohl navrhnout kafe. A každý večer místo toho pošle další vtip o Gargamelovi.

Jestli ti to něco připomíná, nejsi sám a není to tvoje chyba. Z psaní na schůzku je to nejtěžší krok celého seznamování. Nikdo ho za tebe neudělá a appky ho většinou ani nepomáhají udělat. Dobrá zpráva je, že věda k němu má pár překvapivě konkrétních a hlavně povzbudivých zjištění. Pojďme je projít a přeložit do českých poměrů.

Proč konverzace, které běží, nikam nevedou

Zaseknout se ve fázi „píšeme si" má pár docela lidských důvodů.

Psaní je pohodlné. Můžeš si rozmyslet každou větu, smazat trapný vtip a odpovědět, až budeš mít náladu. Schůzka tohle všechno bere. Je pochopitelné, že mozek radši zůstane tam, kde má kontrolu.

Oba čekáte na toho druhého. Martin se bojí, že Honzu navrhnutím srazu vyleká. Honza si mezitím říká, že kdyby Martin chtěl, už by to navrhl. Dva lidi, kteří chtějí totéž, můžou čekat donekonečna.

Ne každý, kdo píše, se chce potkat. Tohle je potřeba říct na rovinu. Na každé seznamce je část lidí, kterým stačí povídání, potvrzení, že se někomu líbí, nebo zahnání nudy. To neznamená, že s nimi něco je, nebo že je něco s tebou. Jen je fér počítat s tím, že některé konverzace ven nevedou, protože to tak od začátku nebylo myšlené (víc v článku [kolik lidí na seznamce se chce opravdu seznámit]).

A pak je tu čtvrtý důvod, zákeřnější než všechny ostatní.

Čím déle si píšete, tím víc si toho druhého domýšlíš

Když s někým jen píšeš, chybí ti skoro všechno, z čeho si lidi normálně dělají obraz: hlas, gesta, jak se směje, jak se tváří, když neví. Mozek si ty díry doplní sám, a doplní je většinou hezky. Výzkumníci tomu říkají „hyperpersonální" dojem: představa člověka z textu bývá idealizovanější než člověk sám.

Americký komunikační vědec Artemio Ramirez se svým týmem v roce 2015 zkoumal, co se děje, když se lidé ze seznamky poprvé potkají naživo. Zjistil, že krátké období psaní před schůzkou pomáhá. Lidi se víc poznají a první setkání vnímají lépe. Jenže jen do určitého bodu. Pak se to obrací a čím déle si lidi psali, tím častěji je první schůzka zklamala. Ten bod autoři odhadli zhruba na dva a půl až tři týdny psaní.

Nikdo tě tedy nechce hnát na rande po třech zprávách. Ale když si píšete měsíc, schůzka nepřichází k lepšímu, ale k horšímu. Ne proto, že by se z toho druhého stal horší člověk, ale proto, že v tvé hlavě mezitím vyrostl někdo, s kým žádný skutečný člověk nemůže soutěžit.

Mimochodem, většina lidí to intuitivně ví. Ramirez cituje starší britský výzkum, podle kterého si zhruba dvě třetiny lidí ze seznamek domluvily první schůzku do týdne od prvního kontaktu. Pokud ti přijde, že navrhnout sraz po týdnu je „moc brzo", nejspíš to tak nevnímá ani ten druhý.

Kdy je ten správný moment

Pevné číslo neexistuje, ale dá se to převést na praktické znamení. Moment přichází, když:

• se konverzace sama od sebe drží, nemusíš ji tahat a oba se ptáte,
• narazili jste na něco společného, třeba oblíbené místo, podobný humor nebo stejnou kapelu,
• a řešíte už i běžné věci, jako byl den nebo co budeš dělat o víkendu.

Tahle druhá věc je důležitější, než se zdá. Liesel Sharabi a John Caughlin sledovali lidi ze seznamek před prvním rande a po něm a analyzovali i jejich skutečné zprávy. Úspěch první schůzky se dal předpovědět z toho, jaký obrázek si o sobě lidi udělali při psaní a jak se jejich konverzace vyvíjela. Mimo jiné i z toho, jak moc si připadali podobní. Psaní tedy není jen čekárna před schůzkou. Je to chvíle, kdy hledáte, čeho se na schůzce chytit.

Prakticky: když si píšete pár dní, konverzace žije a máte o čem mluvit, jsi v nejlepším okně. Pokud máte za sebou dva až tři týdny, okno se pomalu zavírá. Pořád to jde, jen už neotálej.

Jak sraz navrhnout, aby to bylo snadné pro oba

Tady je hlavní trik, na kterém stojí všechno ostatní: navrhni to tak, aby se to dalo snadno odmítnout. Zní to paradoxně, ale právě proto se to snadno přijímá. Když návrh nevyžaduje velké rozhodnutí, ten druhý nemusí přemýšlet, jestli je na „rande" připravený. Stačí, když má chuť na kafe.

Co funguje:

Buď konkrétní. „Někdy bychom mohli zajít na kafe" je milé, ale nic se nestane. „Nešel bys v sobotu odpoledne na kafe? Znám jednu malou kavárnu na Veveří" je věta, na kterou se dá říct ano. Konkrétní den a místo berou druhému práci s plánováním.

Navrhni něco krátkého a lehkého. Kafe, jedno pivo nebo procházka. Nic, co trvá celý večer a z čeho se nedá slušně odejít. V Česku máš výhodu: „zajdeme na jedno" je tu tak běžná věc, že to nezní jako velké gesto. V Praze se nabízí Letná nebo Stromovka, v Brně Lužánky nebo Špilberk, jinde náměstí a kavárna, kam chodí všichni.

Navaž na něco, o čem jste psali. „Říkal jsi, že jsi ještě nebyl v té kavárně s cheesecakem. Co takhle v neděli?" Návrh pak nepůsobí jako náhlý skok, ale jako pokračování rozhovoru.

Nech dveře otevřené. „Kdyby se ti to nehodilo, v klidu, klidně jindy" ubere tlak oběma. Ty nebudeš čekat „ano, nebo ne" jako u zkoušky a on nebude mít pocit, že musí rozhodnout hned.

Pokud ti je navrhovat osobní schůzku nepříjemné, třeba protože nejsi venku, bydlíš v malém městě nebo máš s lidmi z internetu špatnou zkušenost, existuje mezikrok. Krátký hovor nebo videohovor. Deset minut hlasu ti řekne víc než týden zpráv, spolehlivě rozbije idealizovanou představu a ověří, že na druhé straně je skutečný člověk. A pokud žiješ v menším městě, kde se všichni znají, klidně navrhni sraz v sousedním městě nebo v krajském městě. Není to divné, je to praktické.

Co když ten druhý uhýbá

Navrhl jsi sraz a přišlo „teď je toho v práci hodně" nebo „uvidíme". Co s tím?

Nejdřív si přiznej, že „ne teď" může opravdu znamenat „ne teď". Lidi mají uzávěrky, rodinu, nemocnou kočku. Proto se vyplatí jedno jednoduché pravidlo: když řekne ne, ale nabídne jiný termín, je to ano. „Tuhle sobotu nemůžu, ale co příští týden?" je výborná zpráva.

Když uhne bez náhradního termínu, dej mu jednu šanci a pak míček přehoď k němu: „V pohodě. Až budeš mít čas a chuť, dej vědět, rád se potkám." Pak přestaň tlačit. Nejde o hru na nedostupnost. Jen jsi řekl, co chceš, a další krok je na něm.

A když ani potom nepřijde nic a konverzace se vrátí k vtipům o Gargamelovi, je fér si říct, že tenhle člověk nejspíš hledá něco jiného než ty. Nemusíš konverzaci utnout. Jen do ní přestaň vkládat naději, kterou nevrací. Pokud se pak rozhovor sám ztratí, nemusí to hned být ghosting. Někdy si dva lidi prostě chtěli každý něco jiného.

A co když se bojíš ty

Tohle je nejčastější důvod, proč sraz nikdy nevznikne, a zároveň důvod, proč máš víc naděje, než si myslíš.

Psychologové Erica Boothby, Gus Cooney a jejich kolegové zkoumali, co si lidé myslí po rozhovoru s někým novým. Zjistili, že lidi soustavně podceňují, jak moc se druhému líbili a jak moc si rozhovor s nimi užil. Nazvali to liking gap, česky třeba „mezera v tom, jak moc se líbíme". Objevila se u krátkých i dlouhých rozhovorů a u stydlivých i u lidí, kteří stydliví nejsou.

Proč? Po rozhovoru se v duchu věnujeme hlavně tomu, co jsme řekli špatně. Ten druhý mezitím vůbec neřeší naše přeřeknutí, protože přemýšlí o svých. Oba odcházíme s pocitem, že jsme to pokazili, a oba se mýlíme.

Pro tebe to znamená jednu povzbudivou věc: pravděpodobnost, že se na schůzce budeš líbit víc, než si myslíš, je na tvé straně. Nervozita, kterou cítíš, nevypovídá o tom, jak to dopadne, jen o tom, že ti na tom záleží.

A ještě jedno zjištění pro chvíle, kdy si říkáš, že „vztah ze seznamky stejně nebude ono". Rosenfeldovy stanfordské průzkumy mezi americkými páry ukázaly, že spokojenost ve vztahu nezávisí na tom, kde se pár seznámil. Páry z internetu jsou na tom stejně jako páry od kamarádů nebo z práce. Záleží na tom, co se stane po první schůzce, ne na tom, kde jste si poprvé napsali.

První schůzka v praxi

Až se domluvíte, pomůže mít pár jednoduchých věcí promyšlených dopředu. Nejde o strach. Jde o to, abys na schůzce mohl myslet na člověka, ne na logistiku.

Veřejné místo. Kavárna, hospoda, procházka parkem. Na první setkání ne k němu ani k tobě domů. Pokud se po kafi oba rozhodnete, že večer bude pokračovat, je to vaše rozhodnutí, ale na začátku je lepší neutrální půda.

Řekni někomu, kde budeš. Kamarádovi, sestře, spolubydlícímu. Stačí zpráva „jdu na kafe do té a té kavárny, ozvu se v sedm". Většinou to vůbec nebudeš potřebovat, a právě proto je to tak snadné udělat.

Vlastní cesta domů. Měj po ruce jízdenku na tramvaj, peníze na taxi nebo zkontrolovaný poslední spoj RegioJetu. Když se ti nebude chtít zůstat, nebudeš na nikom závislý.

Hlídej si pití. Neber skleničku od cizích lidí a nenechávej ji bez dozoru. Platí to všude, nejen na rande.

Domluv si konec. „Mám hodinu, pak letím" je legitimní věta. Když si to užijete, hodina se prodlouží. Když ne, máš elegantní odchod.

A ta nejdůležitější rada: očekávej člověka, ne ideál. Honza nebude přesně takový, jakého si Martin tři týdny představoval. Bude nervóznější, bude mít jiný hlas a jinak se bude smát. Na tom není nic špatného. Právě to je ten skutečný člověk, se kterým se dá něco zažít.

Po schůzce: napiš první

Po schůzce mnoho lidí zase čeká, kdo se ozve první. Na liking gap ale pamatuj: ten druhý si nejspíš myslí, že to pokazil on.

Pokud se ti to líbilo, napiš to. Jednoduše: „Díky za dnešek, bylo to fajn. Rád bych to zopakoval." Není to slabost ani ztráta „pozice". Takovou zprávu si dost lidí schovává v telefonu dlouho.

Pokud ti to nesedlo, napiš i to, slušně a krátce: „Díky za dnešek, byl to příjemný čas, ale myslím, že si nesedíme. Přeju ti ať najdeš, co hledáš." Ušetříš oběma týdny dohadování a on se nebude muset trápit tím, jestli něco pokazil.

A když ti psaní vlastně stačí

Ne každý, kdo si píše na seznamce, musí chtít schůzku. Může se ti hodit mít s kým probrat den. Možná teď nejsi v situaci, kdy by se ti chtělo někoho potkávat. Nebo prostě zjišťuješ, co vlastně chceš. To je úplně v pořádku.

Jediná věc, která pomůže, je říct to. „Momentálně mě baví hlavně si psát, na schůzky ještě nejsem" je fér věta. Kdo hledá totéž, zůstane, a kdo hledá něco jiného, se nemusí trápit čekáním. Poctivost ušetří zklamání oběma stranám.

Jak to vidíme na Gééčku

Protože přesně tenhle krok je tak těžký, udělali jsme na Gééčku funkci „Pojďme ven". Pozvánku na setkání uvidíte oba, jen když o ni stojíte oba, a appka ukáže, kdy se vám časy překrývají. Kdo nechce, nedozví se, že ho někdo zval. Nepřidá ti to odvahu ani nezaručí, že to vyjde. Ale ubere to jednu z nejhorších částí: strach z toho, že to navrhneš první a on řekne ne.

Nejdřív a naposled: je to na tvé straně

Shrnuto: čím dřív se sejdete, tím víc máte šanci potkat skutečného člověka místo své představy. Navrhnout sraz je snazší, když je konkrétní, krátký a jde odmítnout. A když se bojíš, jak se budeš líbit, výzkum říká, že nejspíš víc, než si myslíš.

Martin nakonec v pátek ráno napsal: „Nechceš v sobotu zajít na kafe? Slíbím, že nebudu mluvit o Gargamelovi víc než půl hodiny." Honza odpověděl za tři minuty. Co bylo dál, je jejich věc. Ale začalo to jednou zprávou, kterou napsat bylo o hodně snazší, než se zdálo.

Často kladené otázky

Za jak dlouho se sejít s někým ze seznamky?

Pevné pravidlo neexistuje, ale výzkum naznačuje, že krátké období psaní před schůzkou pomáhá a zhruba po dvou a půl až třech týdnech se to obrací: první schůzky pak lidi častěji zklamou. Dobrá chvíle je, když se konverzace drží, máte něco společného a řešíte už běžné věci.

Jak pozvat kluka na rande, aby to nebylo trapné?

Buď konkrétní, navrhni něco krátkého a nech mu možnost snadno odmítnout. Třeba: „Nešel bys v sobotu odpoledne na kafe? Kdyby se ti to nehodilo, v klidu, klidně jindy." Když navážeš na něco, o čem jste psali, působí to přirozeně.

Kdo má navrhnout první schůzku?

Kdokoli z vás. U dvou kluků neexistuje žádné pravidlo o tom, kdo má udělat první krok, a čekat na toho druhého často znamená, že nepřijde nikdo. Když chceš, navrhni to ty.

Píšeme si, ale on se nechce sejít. Co to znamená?

Může mít opravdu málo času, může být nervózní, nebo mu psaní prostě stačí. Pokud odmítne, ale nabídne jiný termín, je to dobrá zpráva. Pokud uhýbá opakovaně bez náhrady, přehoď míček k němu („až budeš chtít, dej vědět") a dál netlač.

Je lepší nejdřív videohovor, nebo rovnou schůzka?

Obojí je v pořádku. Krátký hovor nebo videohovor je dobrý mezikrok, pokud jsi nervózní nebo si chceš ověřit, že na druhé straně je skutečný člověk. Pomůže ti i rozbít idealizovanou představu, kterou si z psaní vytvoříš.

Kam jít na první rande?

Na veřejné, neutrální místo, kde se dá mluvit a odkud se dá slušně odejít: kavárna, hospoda na jedno nebo procházka parkem. Na první schůzku je lepší nechodit k nikomu domů.

Jak se chránit na první schůzce s někým z internetu?

Sejdi se na veřejném místě, dej někomu vědět, kde budeš, měj vlastní cestu domů a hlídej si pití. Nejsou to projevy nedůvěry, jen jednoduché věci, díky kterým můžeš na schůzce myslet na toho druhého.

Co když nejsem venku a bojím se, že mě někdo uvidí?

Navrhni sraz v jiném městě, v klidné kavárně mimo tvoje obvyklá místa, nebo začni hovorem či procházkou. Dva kluci na kafi nevypadají nijak nápadně. Tvoje tempo je tvoje věc a slušný člověk ho bude respektovat.

Kdo se má po schůzce ozvat první?

Klidně ty. Výzkum „liking gap" ukazuje, že lidé po rozhovoru soustavně podceňují, jak moc se tomu druhému líbili. Je dost pravděpodobné, že i on teď čeká a myslí si, že to pokazil on.