Gay inzerce: sto let hledání „kamaráda do přírody“

Gay inzerát je nejstarší gay seznamka. Dávno před Grindrem, před chatem i před telefonem s tlačítky si kluci, kteří hledali kluky, psali pár řádků do novin a čekali, jestli se někdo ozve. Formát se za sto let změnil mnohokrát: časopis, pošta, telefonní schránka, francouzský terminál, chatovací místnost, appka. Potřeba zůstala úplně stejná.

Tohle je její příběh. Se zatčením, šiframi, státní bezpečností, medvědím kódem vymyšleným ve fastfoodu a s jednou rubrikou, kterou zavřel americký Kongres.

Co je gay inzerát (a proč je starší, než si myslíš)

Seznamovací inzerát je krátký text, ve kterém o sobě napíšeš pár věcí a řekneš, koho hledáš. Odpovědi chodily dřív přes redakci na „značku“, dnes do zpráv. Inzeráty typu „mladý muž hledá družku“ jsou staré stovky let, starší než moderní noviny.

Gay inzerát má ale jednu zvláštnost. Většinu jeho historie ho psal někdo, kdo nesměl napsat, co doopravdy chce. Láska mezi muži byla v Evropě dlouho trestná, a i kde nebyla, byla ostudná. Inzerát proto musel fungovat jako tajný kód: srozumitelný pro toho pravého čtenáře, nevinný pro policistu a tetu.

Proto má gay inzerce vlastní jazyk. A kus toho jazyka používáš dodnes, aniž bys to věděl.

Inzerát, za který se šlo do vězení: Británie 1920

V Británii vycházel od roku 1915 časopis The Link, něco jako měsíčník pro osamělé lidi. Inzerát směl mít nejvýš 25 slov, takže každé slovo muselo pracovat.

Muži, kteří hledali muže, psali opatrně. Hledali „chuma“ (kamaráda), někoho „broad-minded“ (tolerantního) nebo „spřízněné duše“. Jeden pětadvacetiletý Jimmie z Bathu hledal korespondenci s lidmi „vlastního pohlaví, do 35“ a prosil o fotky. Na dnešní poměry skoro úřední tón. Na tehdejší poměry odvaha.

Do toho časopisu podal v říjnu 1920 inzerát dvaadvacetiletý úředník z Belfastu Ernest Smyth, kterému přátelé říkali Ernie. Odpověď mu už předtím, v září, poslal válečný veterán z Enfieldu Geoffrey Smith. Psal, že si je jistý, že z nich budou „výborní přátelé“.

Pak se do toho vložila policie. Ernieho zatkli v listopadu 1920 a našli u něj kolem dvou set dopisů. Majitel časopisu Walter Barrett, Ernie, Geof a další inzerent dostali u londýnského soudu Old Bailey každý dva roky vězení s těžkými pracemi. The Link zanikl.

A teď ta zvláštní pointa: jejich dopisy se dochovaly jen díky tomu, že je zabavila policie. Dnes leží v britském Národním archivu. Kdyby kluky nikdo nezatkl, dopisy by nejspíš skončily v kamnech a o Erniem a Geofovi bychom nevěděli nic.

Berlín 20. let: gay časopis u novinového stánku

Zatímco v Londýně se zatýkalo, v Berlíně to vypadalo úplně jinak. V srpnu 1919 začal vycházet časopis Die Freundschaft (Přátelství), první gay časopis, který se prodával úplně otevřeně ve stáncích. Ve velkých městech se často vyprodal hned první den. Měl i osobní inzeráty.

Nebyl sám. V Berlíně v letech 1919 až 1933 vycházelo zhruba 25 až 30 queer periodik. Na jedno město to je víc, než kolik jich má dnes celé Česko.

Jak takový inzerát vypadal, ukazuje jeden z časopisu Der Eigene z roku 1929. Pod šifrou 243 a hlavičkou Freiburg hledá šestadvacetiletý muž „z dobré rodiny“ „výměnu myšlenek“ s věrným a upřímným mužem mezi dvaceti a třiceti z okolí. Žádné tělo, žádné „co hledáš“. Výměna myšlenek. Kdo věděl, ten věděl.

Proč to tak cudné? Státní zástupci tehdy stíhali gay časopisy za „necudné inzeráty“ a vydavatele Der Eigene Adolfa Branda soud v roce 1922 odsoudil za šíření „oplzlosti“. Inzerát musel projít kontrolou úřadů, a přitom říct, co potřeboval.

Historici ale zdůrazňují hlavně jednu věc, která platí dodnes: inzerát pomáhal mužům, kteří bydleli daleko od gay baru nebo spolku, nebo se báli do něj vejít. Pokud jsi dnes jediný gay v okresním městě, máš s klukem z Freiburgu z roku 1929 víc společného, než by se zdálo.

V roce 1933 nacisté všechny tyhle časopisy zastavili. Berlínský svět, který se vešel do rubriky inzerátů, skončil přes noc.

Praha 30. let: „Hledám kamaráda do přírody“

A teď k nám. V dubnu 1931 vyšlo v Praze první číslo časopisu Hlas sexuální menšiny. Založili ho bratři František a Vojtěch Černí a redakci měl v Ostrovní ulici na Praze 1. Časopis během pár let několikrát změnil jméno (Hlas, Nový hlas, pak zase Hlas) a s výpadky vycházel do konce 30. let. Na redakci Nového hlasu se podílel i básník Jiří Karásek ze Lvovic.

Dvě věci o něm stojí za to vědět:

• Předplatitelům se posílal diskrétně, v zalepené obálce. Redakce si to připlácela.
• Zdarma ho dostávali poslanci, ministerstva, policie a soudy. Představ si to: policejní ředitelství dostává do schránky časopis homosexuální menšiny, a to zadarmo, aby vědělo, že existuje. Sebevědomí, které by zahanbilo leckterý dnešní marketing.

Pro čtenáře byla nejdůležitější rubrika inzerátů. Pomáhala se seznámit, a hlavně ukazovala, že člověk není sám.

Díky historikovi Janu Seidlovi o těch inzerátech víme nečekaně hodně. Ve studii z roku 2019 rozebral 519 inzerátů z pražských časopisů z let 1931 až 1934. Co v nich našel:

• Nejčastější slova byla „přítel“ (123×), „kamarád“ (70×) a „společník“ (27×). Slovo „láska“ se objevilo jen osmkrát.
• Víc než polovina inzerátů neobsahovala žádné citové slovo. Zhruba každý čtvrtý až pátý hledal práci a podobný podíl nabízel zboží nebo služby. Gay inzerce v Praze 30. let tak byla seznamka, pracovní úřad a Bazoš v jednom.
• Odpovídalo se na „značky“, které si inzerenti vymýšleli: „Zn.: Beskydy“, „Zn.: Pohádka života“, „Zn.: Seriosní přátelství“. Kdo chtěl ukázat vzdělání, podepsal se třeba jako „Dorian“, podle Wildova Doriana Graye.
• Typické znění: „Hledám kamaráda do přírody.“ Nebo prostě: „Hledám hodného kamaráda.“

Seidl upozorňuje na jednu krásnou věc. Dnes má „přítel“ a „kamarád“ jasně jiný význam: přítel je vztah, kamarád ne. Tehdy byla ta hranice rozmazaná, a to se hodilo. „Kamarád do přírody“ mohl být kamarád do přírody. Nebo taky ne.

A ještě jedna drobnost pro tebe, jestli máš v biu „diskrétní“. Už v roce 1926, ještě před vznikem gay časopisů, zkoumal Karel Funk inzeráty v běžných pražských denících a narazil na kódy jako „stejné touhy“, „smutek v duši“ a „diskrétnost“. Tvoje „diskrétnost“ v profilu je tedy stará skoro sto let. Je to nejvytrvalejší slovo celé gay inzerce.

Časopis nakonec nepřežil. Ne kvůli policii, ale kvůli penězům. Redakce si posteskla, že nedokáže uspokojit zároveň dělnické i vzdělané čtenáře. Kdo někdy vedl jakoukoli komunitu, rozumí.

Inzerce jako koníček: Amerika a Švýcarsko

V USA po válce, v roce 1946, začal učitel z New Jersey Francis Ewing vydávat The Hobby Directory. Časopis z čistých inzerátů, oficiálně pro lidi, kteří hledají parťáky na koníčky. Prodával se i v obchodech s potřebami pro kutily a inzeroval v Popular Mechanics. Inzerent napsal věk, město, povolání a koníčky a pod zkratkou „C.D.“ (Contacts Desired) uvedl, jaký kontakt hledá.

Kdo uměl číst, rozuměl. Oblíbené „koníčky“ byly fyzická kultura, opalování, balet, zápas nebo „fotky z fyzických aktivit“. Kdo v roce 1948 hledal partnera na zápas, většinou nemyslel řecko-římský styl.

Kódy nebyly hra, ale nutnost. Americké zákony tehdy zakazovaly posílat poštou „obscénní“ materiál a psaní o homosexualitě mezi něj mohlo spadat až do rozsudku Nejvyššího soudu z roku 1958. Časopis zmizel kolem roku 1952. Historici odhadují, že za tím mohl být policejní zásah, jistě se to ale neví.

Ve Švýcarsku zatím vycházel časopis, který přežil všechno. Curyšský Der Kreis (Kruh) začal pod jiným jménem v roce 1932 a vydržel až do roku 1967. Byl trojjazyčný (německy, francouzsky, anglicky) a v roce 1957 měl kolem 700 předplatitelů po Evropě i v Americe. Pro spoustu mužů v zemích, kde nesmělo vycházet nic, to bylo okno do světa.

A proč skončil? Mladší čtenáři v 60. letech přešli ke skandinávským časopisům, které nabízely fotky. Byl to první zaznamenaný případ, kdy fotka porazila text. Nebyl poslední.

Za socialismu: inzerát v šifře, nebo rovnou do parku

Československo homosexualitu přestalo trestat trestním zákonem z roku 1961. Na svou dobu brzy, Británie to stihla až o šest let později. Jenže zůstaly háčky: vyšší věková hranice pro sex mezi muži a paragraf o „veřejném pohoršení“, přes který mohla Státní bezpečnost na lidi tlačit. Obojí padlo až po roce 1989.

A inzeráty? Seznamovací inzeráty osob stejného pohlaví byly dlouho prakticky nemyslitelné. Později se podle historiků občas objevily v Mladém světě, samozřejmě v šifrované podobě, takže z nich nevinný čtenář nic nepoznal. Konkrétní znění je dnes těžké dohledat. Spíš než o inzerci ale socialistické seznamování stálo na místech.

Parky (v Praze třeba Letná), lázně, veřejné záchodky, kavárny a pár podniků, které se postupně staly „známými“, jako pražský T-Club na Jungmannově náměstí. Fungovaly i chaty a chalupy, kam se dalo odjet mimo oči sousedů, a od konce 70. let terapeutické skupiny, ze kterých se stávaly party přátel a někdy i páry.

Má to jen jeden háček: všechna ta místa sledovala StB. Socialistická gay seznamka měla tedy funkci, kterou dnes nemá žádná appka. Moderátora ze Státní bezpečnosti.

Na konci 80. let vznikla Lambda, sdružení gayů a leseb při Sexuologickém ústavu v Praze, a začala vydávat vlastní časopis. Po listopadu 1989 se gay život v Česku mohl poprvé po desetiletích ukázat veřejně: vznikaly spolky, kluby a časopisy.

Zkratky, kódy a „diskrétnost“: jak se psal gay inzerát

Když platíš za každé slovo, začneš zkracovat. Gay inzeráty proto vytvořily celý jazyk zkratek. Jedny z nejstarších se objevily v britském Gay Times. Americký The Advocate měl inzeráty ve vyjímatelné příloze, takže si ji mohl čtenář nechat a zbytek časopisu klidně položit na stůl. Odpovídalo se na kódové číslo inzerenta.

Výzkumníci si všimli, že gay inzeráty na konci 80. let kladly výrazný důraz na zdraví. Nebyla to náhoda, byla to doba AIDS.

A pak je tu kód, který vznikl ve fastfoodu. V roce 1989 si Bob Donahue a Jeff Stoner sedli ve Wendy's v Boulderu v Coloradu a vymysleli Bear Code: systém písmen s plusy a minusy podle vzoru astronomické klasifikace hvězd. Zachytil chlupy, výšku, váhu, svaly a „Q faktor“, tedy míru zženštilosti. Medvědi ho pak nosili v podpisech e-mailů jako vizitku. Víc o tom, kdo je medvěd, najdeš v článku Bear: co znamená v gay komunitě.

Dnešní top, bottom a vers jsou vzdálení potomci téhle tradice: pár písmen, která toho řeknou hodně. A to „diskrétní“ z pražských deníků roku 1926 přežilo všechno.

Telefonní schránky, Minitel a první chaty

Než přišel internet, zkusila se inzerce přestěhovat do telefonu. Americké gay noviny, třeba sanfranciský Bay Times, nabízely linky, kde si anonymní inzerent vyzvedával hlasové vzkazy. V 80. letech přišly i videoinzeráty na kazetách.

Nejdál to ale dotáhla Francie. Od roku 1982 dostávala každá domácnost s telefonem zdarma Minitel, malý terminál s obrazovkou a klávesnicí. Byl to vlastně internet před internetem: nakupování, zprávy, banka. A nejpopulárnější službou byly takzvané messageries roses, „růžové“ chatovací místnosti.

Gayové měli svoje. Služba 3615 FRED nabízela průvodce bary a kluby, akce, informace o zdraví a hlavně chat. Při vstupu musel Minitel ze zákona varovat před porušováním veřejné slušnosti. Uživatelé to obcházeli tím, co gay inzerce uměla vždycky: zkratkami. Lingvistka Anna Livia o těch pseudonymech a zkratkách napsala, že fungovaly jako kurz gramotnosti, který nováčka uvede do celého způsobu života.

V Americe zatím vznikaly e-mailové skupiny a elektronické nástěnky (BBS). V roce 1988 třeba Bears Mailing List, ze kterého vyrostla celosvětová medvědí komunita.

Internet: od Gaydaru po Grindr

V listopadu 1999 spustili Gary Frisch a Henry Badenhorst, jihoafrický pár žijící v Londýně, web Gaydar. Podle legendy proto, že si kamarád stěžoval, že nemá čas hledat přítele. Dlouho to byla nejpopulárnější gay seznamka světa. V říjnu 2002 vznikl v Německu GayRomeo, dnešní Romeo.

V Česku se mezitím seznamovalo hlavně v chatovacích místnostech, nejvíc na Lidé.cz, a na českých gay seznamkách. Ty fungovaly jako inzerce, jen digitální: profil byl inzerát, který nemusel vyjít v sobotním čísle, ale visel tam pořád. (Přehled toho, co dnes v Česku funguje, najdeš ve srovnání gay seznamek.)

V roce 2009 přišel Grindr a s ním změna, kterou si málokdo uvědomil: poprvé za sto let přestal být základem seznamování text. Inzerát začínal slovy a fotka byla bonus. Appka začíná fotkou a slova jsou bonus. Švýcarský Der Kreis to tušil už v 60. letech. O tom, co mřížka fotek udělala s gay kulturou, píšeme v článku Život v mřížce.

Kam se poděla inzertní rubrika

Poslední velkou inzertní rubrikou byl americký Craigslist. Jeho sekce osobních inzerátů, včetně legendární rubriky „m4m“ (muž hledá muže), sloužila gay mužům v USA přes dvacet let. Skončila 23. března 2018, hned poté, co Kongres schválil zákon proti obchodování s lidmi na internetu (FOSTA/SESTA). Organizace hájící LGBT lidi tehdy varovaly, že zákon nejvíc dopadne na ty nejzranitelnější.

U nás v prosinci 2020 zavřel Seznam po 23 letech Lidé.cz, a s nimi i gay chatovací místnosti, kde se celé večery povídalo s cizími lidmi. (Víc o tom, jak se seznamování za posledních dvacet let změnilo, v článku Jak se seznamování změnilo.)

Inzerce tedy nezmizela, jen ztratila místo. Lidi pořád chtějí napsat „hledám kamaráda na hory v sobotu“, jen nemají kam.

Gay inzerce dnes: jak napsat inzerát, na který se někdo ozve

Inzerát není mrtvý, je jen převlečený. Profil, bio, příspěvek „hledám“: všechno jsou to inzeráty. A pravidla, která fungovala v roce 1932, fungují dodnes.

Řekni, co hledáš. I kluci v Hlasu psali „do přírody“, „na korespondenci“, „na výměnu myšlenek“. Inzerát bez cíle nikdo nepochopí. Kafe, vztah, kamarád na lezení, někdo na sobotní výlet: cokoli, jen ať je jasné, na co se odpovídá.

Řekni, kde a kdy. Kraj nebo město. A jestli je to „někdy“, nebo „tento víkend“. Konkrétní čas dává lidem důvod odpovědět hned.

Jedna konkrétní věc o sobě místo pěti přídavných jmen. „Normální, pohodový, upřímný“ napsal každý od roku 1931. „Peču chleba a nemám ho komu dávat“ si zapamatuje každý. Víc v článku Jak napsat bio na seznamce.

Diskrétnost je v pořádku. Tajemnost ne. Kdysi se kódovalo kvůli zákonu, dnes kvůli rodině, práci nebo malému městu. Je to legitimní. Ale i diskrétní inzerát může říct, co hledá. Inzerát, ze kterého není poznat nic, jen nikoho nezaujme.

Bezpečnost. Telefonní číslo ani intimní fotky do inzerátu nepatří. První kontakt nech v aplikaci a dej pozor na ty, kdo tě po třech zprávách tahají jinam (víc v článku Tahá tě na WhatsApp?). Jak poznat falešný profil, rozebíráme v článku o falešných profilech.

Nástěnka na Gééčku: inzerát, jen bez obálky

Když jsme stavěli Gééčko, chyběla nám přesně ta věc, kterou mřížka fotek ztratila: místo, kde stačí napsat pár řádků a říct, o co jde. Proto má Gééčko Nástěnku.

Funguje jako stará dobrá inzertní rubrika, jen bez pošty a bez značek. Příspěvky mají čtyři typy:

• Hledám: klasický inzerát. Kamaráda na výlet, někoho na kafe, parťáka do posilovny.
• Viděl jsem: to staré dobré „viděl jsem tě v tramvaji a nestihl nic říct“.
• Jdu ven: akce nebo výlet, ke kterému se můžou ostatní přidat. Objeví se i v kalendáři akcí.
• Otázka: když potřebuješ poradit, kam v Brně na pivo nebo kde je dobrý zubař, který neřeší, s kým žiješ.

Nástěnka je rozdělená podle krajů, takže vidíš, co se děje kolem tebe, a ne v Ostravě, když bydlíš v Plzni. Příspěvky prochází moderace. A profily vidí jen přihlášení, takže tvůj inzerát nečte kdokoli z internetu. Je to taková obálka jednadvacátého století. Je celé zdarma, nic se neodemyká za peníze.

Neslibujeme, že tam najdeš lásku. To nesliboval ani Hlas sexuální menšiny. Slibujeme jen místo, kde můžeš napsat „hledám kamaráda do přírody“ a nikdo se nediví.

Na konec

Za sto let se změnilo skoro všechno. Za inzerát už se nechodí do vězení, šifry nahradily emoji a místo obálky na poštu stačí palec. Jedno se ale nezměnilo. Pořád někde sedí kluk, který přemýšlí, jestli napsat „přítel“, nebo „kamarád“. A doufá, že se ozve někdo, kdo pochopí obojí.